Loučení

Po delší odmlce způsobené například naší první společnou rodinnou dovolenou se opět hlásím na blogu. Tentokrát už naposledy, ale začnu popořadě. Po stresovém období kolem Péťovy operace jsme mohli všichni konečně trochu vydechnout. Jak jsem psala v předchozím příspěvku, operace se zdařila a hojení probíhalo bez komplikací. Na kontrolní prohlídce nás paní doktorka mohla jenom pochválit.

Klidový režim
Péťu jsme raději nechávali častěji rozbaleného. Jednak se tím rána lépe zacelovala a za druhé se Péťovi hrozně líbí být naháč – dává mu to svobodu pohybu, takže si může radostí zakopat nohama.
Stále miluje usínat na bříšku, ideálně u mámy, ale na druhou stranu si už zvyknul na kočár a nevyžaduje to příšerné drncání po poli. Přes den si dost „vyhraje“ na hrací dece. Kouká na obrázky a plyšová zvířátka, které nad ním visí. Jedině na zemi na dece a v MiMi je v bezpečí. Podařilo se mu už překulit z břicha na záda a tak mám strach nechat ho někde jen tak ležet. Když potřebuji narychlo odběhnout, funguje MiMi jako nejlepší záchrana.
Péťa pěkně papá a roste a už se mi pěkně pronese. Postýlka MiMi tak sloužila v poslední fázi převážně jako přenosné vozítko, když už jsem ho nemohla chovat a chtěla jsem ho mít u sebe.

Péťa & spol. na horách
Po úspěšné rekonvalescenci jsme se vydali s celou rodinou na první společnou dovolenou do Krkonoš. Péťovi se pobyt na horách líbil. Trpělivě zvládal dlouhé procházky v kočárku a dokonce i v dětských nosítkách. Podíval se do výšky 1 198 metru. Sněžku v Krkonoších ještě nezdolal, ale to necháme na něm, až bude šlapat po svých. Přeci jen překonávat s naloženým kočárkem kopcovitý terén není úplná oddechovka. O tom by mohl velký Petr dlouze vyprávět… Poradili jsme si i s přebalováním a kojením v terénu v horských podmínkách. Naštěstí nám přálo počasí.

Jako rodiče jsme si „dovolenou“ taky opravdu užívali, velký Petr mi pomáhal s péčí o mrňouska, jak mohl. Jen to kojení zůstává pořád pouze na mě. Bohužel jsem si z tohoto důvodu musela odepřít vyhlášené místní speciality – například Krkonošské kyselo nebo pivo Krakonoš.

Poslední služba postýlky MiMi
Postýlka MiMi s námi na dovolenou nemohla. Nevešla by se do auta, které jsme už tak naplnilo po střechu. Přeci jen s miminkem nikdy nevíte, co vám bude chybět. Na horském vzduchu by se třeba hodily i rukavičky, naštěstí jsem s sebou měla aspoň teplou bundičku, která nás párkrát zachránila.
Po návratu z dovolené jsme zjistili, že MiMi už pro Péťu nevyužijeme, nicméně mi postýlky vytrhla trn z paty při věšení prádla. Během velkého praní po dovolené jsme měla plné všechny sušáky a tak jsem Péťovy malé věci rozvěsila po stranách MiMi a po madlech. MiMi je ale škoda používat jako sušák a tak poputuje zpět do půjčovny, aby mohl posloužit dalším.
Hned po dovolené nás čekala návštěva u naší paní doktorky. Mohli jsme dostat první očkování, neboť zadeček se už krásně zahojil. „Pigáro“ ustál obstojně a vlastně celé očkování proběhlo bez komplikací a vedlejších následků.
Jak se nám dovolená vydařila, tak si už plánujeme další. Tentokrát vyrazíme s babičkou do jižních Čechách, protože velký Petr musí být v práci.

Díky všem čtenářům za zájem a trpělivost. Možná se ještě setkáme třeba na dalším blogu. MiMi bychom si totiž určitě pro další mimčo zapůjčili. Zatím se necháme překvapit, kdy budeme postýlku opět potřebovat…

Operace na zadečku

Ačkoliv je Peťánek už pěkný kousek, do postýlky MiMi se pořád vejde. Museli jsme ale vypolstrovat „vaničku“. Hlavně v noci se totiž budil tím, že rozhodil ručičkami a dotkl se stěny postýlky. Díky výškové nastavitelnosti nám postýlka slouží i jako „operační lůžko“, a to při aplikaci speciální mastičky, kterou Péťa dostal od paní doktorky na vyrážku pod vlásky a na obočí.  Nemusíme se k Péťovi při této proceduře tak ohýbat.

Péťa v narkóze
Kromě vyrážky si Péťa uhnal i další, vážnější problém s abscesem u zadečku. I když je to věc, která se u kojenců čas od času vyskytuje, musí se bohužel odstranit chirurgicky v narkóze. Den a noc strávená na dětské JIP v Kladně byla náročná hlavně psychicky.  Vidět to malinké bezbranné tělíčko napojené na všechny ty senzory a se zavedenou kanylou v hlavičce, pro mě bylo fakt utrpení, i když naštěstí nešlo o vážnou nemoc nebo úraz. Za dva dny nás také pustili do domácího léčení a teď ošetřuji Péťovi ránu doma. Před námi jsou ještě kontrolní návštěvy v nemocnici, ale hojí se to dobře, takže nešetřím optimismem. Antibiotika dostává Péťa na lžičce, což je oproti vpichům do žíly úplná pohoda.
Velký dík musím poslat i touto cestou personálu kladenské nemocnice. Všichni byli vstřícní a trpělivě nám vše vysvětlili a popsali. Jsem ráda i za to, že Péťova doktorka celou situaci vyřešila rychle, bez průtahů a nepovažovala pupínek za obyčejnou opruzeninu.

Offroad maniak
Po dobrodružství v nemocnici a po skončení šestinedělí se náš denní režim zklidňuje a začíná mít lepší organizaci. Noční spánek se u Péťi prodlužuje a přes den se naopak zkracuje. Také jsem si dokázala zorganizovat mezi kojením pár výletů do „normálního světa“. Zašla jsem s kamarádkami do čajovny a také ke kadeřníkovi. Pomáhá hlavně velký Petr nebo babička. I když bych Péťu nedala za nic na světě, tak možnost na chvíli si odběhnout je fakt prima.
Na Péťovi je čím dál víc vidět, že je po taťkovi. Například v lásce k offroadům.  Velký Petr to bere na traktoru a vyznává terénní motorky, malý zase vyžaduje drncavý terén v kočárku. Nesnese totiž rovné silnice a brečí. Jakmile vyjedeme do pole, usíná.
Kromě drncavé cesty na Péťu zabírá také dudlík. Zpočátku ho naprosto odmítal, ale teď už nás párkrát vytáhl z bryndy, například večer, když se nechce odtrhnout od kojení, i když už je naplněný po okraj. Ale pravidelně ho k usínání nevyžaduje. Raději usíná na mámě v náručí a pak se v klidu nechá přenést do postýlky a spinká.

Expedice kyčle

Psát, že Péťa roste jako z vody je klišé nad klišé, ale co nadělám. Je to tak! Už to není jen ospalý uzlíček, dokáže teď spoustu věcí. Například objevil svůj hlas a stále častěji využívá různé zvuky, skřeky a výkřiky. Samozřejmě reaguje i na další předměty – chrastítka a jiné zvukové hračky. V poznávání okolního světa pomáhá Péťovi postýlky, kterou stále využíváme. Díky ní nemusím Péťu nosit pořád v náručí, aby měl rozhled. V postýlce také Péťa velice dobře usíná, obzvlášť při popojíždění po domě.

Kyčle jsou ok
V pátém týdnu jsme s Péťou vyrazili na ultrazvuk kyčlí. Čekalo tam dalších asi čtyřicet dětiček s maminkami. Naštěstí fronta celkem rychle utíkala a navíc měl Péťa jako miminko v kategorii „do šestinedělí“ přednost. Každopádně jsme tam čekali asi hodinu a dalších lidí za námi bylo pořád dost. Samotné vyšetření dopadlo ale na výbornou. Péťa má nožičky zcela v pořádku, za pozitivní diagnózu ovšem odměnil pana doktora počuráním. Jinak ho ale musím jen chválit. Na rozdíl od mnohých jiných dětí celou dobu v čekárně spinkal a vzbudil se, až když ho pan doktor natíral studeným gelem pro snímání ultrazvuku.

Návštěvy, návštěvy, návštěvy
Návštěvní dny u nás pokračují. Přijeli k nám známí se sedmiměsíční holčičkou, tak jsme aspoň okoukli, jak na tom Péťa bude za pár měsíců.

Další dny se pak u nás vystřídali tety a strejdové s různě starými dětmi. Obzvlášť tety byly z malého Péti úplně auf a s dojetím vzpomínali na přebalování tak malých miminek. Několik strejdů pak muselo diplomaticky rozmlouvat svým drahým polovičkám plány na další potomky.
Děti mezitím řádily po celém domě. Přestali, když jsem Péťu začala krmit – kojení všechny tři synovce naprosto uchvátilo.
Na konci týdne jsme zase vyrazili pro změnu na návštěvu my. Zajeli jsme se podívat na kolegy do práce, od nichž Péťa dostal ohromný balík plen a krásný obleček, do toho ale musí ještě trochu povyrůst.

Nuda nehrozí

Péťa si se mnou na nudu zatím rozhodně stěžovat nemůže. Minulý týden práce a tenhle jsem ho zase táhla na dvoudenní školení. Naštěstí vypomohla druhá babička, která Péťu přes den vozila v kočárku po městě a já se snažila organizovat kojení a přebalování na přestávky.
Hlavním cílem bylo nejen zúčastnit se, ale také vyzkoušet, jestli to jde vůbec zvládnout. Školení je totiž celoroční (vždy 2 dni/měsíčně) a bude končit až v říjnu. Upřímně řečeno, když jsem byla do vzdělávacího programu vybraná, netušila jsem, že se miminko podaří už tak brzo.
Nebylo lehké přesvědčit mozek, aby se soustředil na probíraná témata a nezabýval se starostmi, co beze mě dělá můj drobeček a jestli nepláče. Nakonec jsem to zvládla a je to fajn, že se dostanu mezi „normální“ lidi a nezůstanu hlavou jen u kojení a u plínek.

Postýlka MiMi je stále vytížená
V den výročí čtyřtýdenní narození jsme už na noc dali Péťu poprvé do jeho větší postýlky, aby si postýlku MiMi příliš neoblíbil a pak se s ní těžko loučil.
MiMi nám ale pomáhá i nadále. Péťa si v něm občas jen tak rozhazuje ručičkama a já si alespoň stihnu vyčistit zuby nebo vyřídit pár e-mailů. U počítače mám o Péťovi stále přehled, nastavím si postýlku na nejnižší polohu a můžu na Péťu stále mluvit. Když začne být neklidný, popojíždím s MiMi sem a tam nebo ho mírně pohupuju a Péťa je zase chvíli v klidu, aniž ho musím pochovat.

Ukolébavky jsou hit
Kdybych měla sestavit Péťův aktuální top ten, tak by určitě vyhrálo mléko. V závěsu je za tím chování na bříšku u mámy a tanec na hudbu. Musím si to užívat, dokud to jde. V patnácti už si se mnou ploužák třeba nezatancuje…
Velký Petr pro něj našel na internetu sérii ukolébavek, tak nám tu teď vyhrává kromě Tomáše Kluse ještě ukolébavka od Karla Gotta, Hany Zagorové nebo Marty Kubišové. Hormony pořád pracují naplno, přiznávám vám tady bez mučení, že mi při písničce „Usnul nám, spí“ od Zagorky a při pohledu na chovajícího taťku vyhrkly slzy.
Nakupovat jezdí také pořád spíš Petr, vozí pokaždé zásobu jiného druhu plínek na vyzkoušení, aby zjistil, jaké jsou pro Péťův zadeček nejvhodnější. Snad ho proboha nebude takhle rozmazlovat se vším.
Já přes den stíhám poklidit jen to nejdůležitější a každý druhý den peru a žehlím Péťovi. Vařím taky podle toho, jak je mrňousek vzhůru. Často nám ale posílá oběd druhá babička, takový servis bych přála všem maminkám!

Vzhůru do práce!

Tak to Péťovi pěkně začíná. Třetí týden života a rovnou do práce! Zatím hlavně na představovací návštěvu a do té máminé, ale stejně. Strejdové a tety na marketingu nám připravili příjemné přivítání, akorát že Péťa mu nevěnoval žádnou pozornost, skoro celou dobu prospal! Byl to vlastně náš první opravdový výlet, pokud nepočítám návštěvu doktorky, a musím Péťu pochválit, zvládl to s bravurou a s poklidným nadhledem…

Loučení s dupačkami
Všechno krásné jednou končí, všechno jednou začíná, pravil klasik a já si to s malým Péťou uvědomuji čím dál častěji. Tak třeba na konci třetího týdne jsme se museli rozloučit s mrňouskovými prvními dupačkami, ze kterých nějak strašně rychle vyrostl. Asi nad tím mávnete rukou a pozvednete obočí, ale když jsem je vyprala a odložila, měla jsem málem slzy v očích. No nic. Uložila jsem je do pytle s popiskem velikosti, co kdyby náhodou byly třeba v budoucnu potřeba…

Pokroky ve všech směrech
Ve třetím a ve čtvrtém týdnu se Péťa najednou vylupuje a dělá ohromné pokroky. Krásně zvedá hlavičku na bříšku, kouká se za chrastítkem, točí se za zvuky a kromě nejrůznějších jiných obličejů se zdá, že občas vykouzlí i úsměv. Jestli je to skutečná radost či jen další „ksichtík“, to fakt netuším.
Koupání už taky začíná zvládat komplet bez pláče. Péťa se koupe pravidelně každý den, někdy ovšem vytvoří v plínce takovou nálož, že musí do umývadla i přes den! Ale hlavně třikrát hurá sláva: už se občas objeví i delší prospaný časový interval.
Asi jako každý správný kluk umí už takhle malý předvést pěkné kousky. Když ho při přebalování neuhlídám, tak se mu povede počurat mě a všechno okolo včetně vlastního obličeje. Daří se mu i kakat bez plínky, to pak musím všechno kolem hodit do pračky a vytřít podlahu.

Den podle mladého pána
Denní režim u nás probíhá hlavně podle pravidel mimča. Vstávám na kojení kolem druhé ráno a pak mezi pátou a šestou. Většinou Péťu hned přebalím, jenže to má zase znova hlad. Takže nám to zabere hodinu až hodinu a půl, než znovu usne. Z postele se dostaneme většinou kolem deváté ráno a pak už toho moc nenaspí až do odpoledne, kdy jedeme na procházku s kočárkem.
To se samozřejmě odvíjí podle počasí. Květen je hodně proměnlivý – buď horko nebo zase zima, a silný vítr fouká skoro pořád. Mám alespoň příležitost vyzkoušet kompletní Péťovu garderobu, jen musím pořád dávat pozor, aby se Péťa nepřehřál nebo neprochladnul.

Jahodový konec

První prohlídka Péti s naší paní doktorkou proběhla u nás doma. Kromě toho, že je Peťánek zdravý, mi ukázala a popsala šikovné triky, jak o Péťu pečovat. Jak správně odříhnout a co mám dělat se slzavým Péťovým očičkem. Vypadá to na ucpaný slzný kanálek. Pochrupování je prý normální, pokud mu nebrání v dýchání. Vyrážka nakonec zmizela sama, když Péťa „shodil“ svou první kůži. Celý se totiž jakoby sloupal a všechny červené flíčky zmizely…

Máma a Petr dostávají jedničku s hvězdičkou
V týdnu jsme vyrazili na první procházku kočárkem. Chvíli nám trvalo, než jsme ho vypucovali, vyprali a dali dohromady. Hlava rodiny, velký Petr, se k tomu postavil čelem a kočárek nám sestavil. Jelikož ještě nemáme hotové chodníčky kolem domku, nachystal nám také na slavnou kočárkovou premiéru červený, teda vlastně modrý koberec a nájezdovou rampičku.

Po příjezdu z porodnice nám strašně pomohla moje máma, strávila s námi první týden a pomáhala, kde se dalo. Vyžehlila a Péťu si dvakrát vzala na noc, nosila mi ho jen na kojení, abychom se více vyspali.
Jedničku s hvězdičkou si zaslouží i velký Petr. Kromě mužských záležitostí s kočárkem a venkovních úprav zvládl i nákupy oblečků velikosti 0-0, které nám chyběly ve výbavičce. Tu jsme podědili po malých bratrancích a sestřenicích, jenže ty nejprťavější věci v ní chyběly. Taťka nákupy pořídil bez problémů včetně plínek pro nejmenší a látkových plínek a ostatních cerepetiček.

Oba děláme pokroky
Kromě nejbližších mi pomáhá hlavně MiMi, obzvlášť když jsem doma sama. Často potřebuji odběhnout a Péťovi stačí, že mě slyší. Takže beru MiMi ke sprchovému koutu a jen na Péťu ze sprchy mluvím. Stejné je to při praní, protože denně ušpiníme i dvoje oblečení. Hodí se mi postýlku využívat také jako „kočárek“. Snadno ho v ní totiž udrncám. Jedině objetí a pohupování v postýlce ho totiž zaručeně za pár minut uspí…
Jsme doma prvních deset dní a Péťa se sice stále v noci budí, ale po nakojení a přebalení to většinou hned zase „zalomí“. Musím říct, že pláče, jen když má hlad nebo stačí chvilka pochování.
Také doma přestal plakat u přebalování a koupání. Jen sušení ručníkem se mu pořád moc nelíbí. Věci se začínají ubírat k lepšímu i s mojí maličkostí. Můžu už normálně sedět i jezdit autem.
Když je Péťa vzhůru déle po kojení, zkouším na něj dětské říkanky. Sleduje mě, ale co se mu honí hlavou, netuším…  Další zábava ho čeká v nejbližších dnech s hracím kolotočem, který se chystáme nainstalovat. Jinak toho kromě krmení a spaní za den už moc nestihneme.

S jahodami je konec
V noci mám Péťu v MiMi v nejnižší poloze u své postele, abych přes průhlednou vaničku viděla, že už se budí. Polohování náklonu vaničky využívám hlavně, když Péťu trápí prdíky. V nakloněném lůžku se mu častěji uleví, než když je lůžko vodorovně.
Když zvoní telefon nebo potřebuju Péťu honem bezpečně uložit, aby mi nespadnul třeba z přebalovacího pultu, položím ho do postýlky, která je vždy po ruce. Tam mu nic nehrozí a já mohu zaběhnout vypnout sporák nebo vyřídit nejnutnější hovor apod. a nemusím letět do pokojíčku ho složitě bezpečně ukládat. Ve spolupráci s postýlkou se mi daří střídat strany, jak Péťa leží, aby měl pěkně symetrickou hlavičku. Postýlku si vždy natočím, abych na mrňouska vždy viděla.

Prohlídkou u paní doktorky jsem začala, a také tentokrát končím. Ta druhá (už v ordinaci) dopadla také dobře. Péťa má o půl kila více za deset dní, což je dobré skóre. I vše ostatní je v pořádku. Jen má zřejmě alergii na citrusy a jahody. Za těch pár dní jsem vypozorovala, že po těchto vitamínech se vždycky na jeden den osype a pak vyrážka zase odezní. V prvních měsících je to u dětí normální, ale letošní jahodová sezóna půjde letos mimo mě.

Doma je doma

Konečně doma! A postýlka MiMi už na nás čekala. Manžel mi ji vyzvednul už předem. Postýlka zatím plní, co předem slibovala. Vzhledem k tomu, že jsem ještě první čtyři dny měla při vstávání bolesti, ocenila jsem, že nemusím k postýlce nikam daleko a mám jí stále u nosu a nemusím se do ní vůbec nahýbat a na mimčo pořád vidím, i když ležím.
Také mě sestřičky v porodnici upozornily, že bych měla Péťu dávat k oknu, aby nedostal žloutenku. Takže žádné zatažené žaluzie a závěsy, ale také ne přímé sluníčko. V MiMi můžu Peťánka snadno přemístit k vhodnému oknu, kde zrovna nepraží, ale jde tam denní světlo.

Máme sovičku
První dvě noci se malý Péťa budil po hodině, třetí noc už to bylo po dvou hodinách. Nicméně zase pak vydržel vždy hodinu až dvě vzhůru. Přes den ho naopak budím po dvou až třech hodinách, abych ho nakojila a přebalila a snažím se ho udržovat vzhůru, pokud to jen jde. Ale asi jsem porodila sovičku – přes den totiž po kojení okamžitě usíná na rozdíl od nočních hodin.
Čtvrtý den po porodu už můžu konečně trochu sedět bez podpory kruhu pod zadnicí a tak můžu vyřídit pár úředních věcí a chvíli vyřizovat e-maily na počítači. Snažím se ale jít si přes den na chvíli lehnout a využít toho, že Peťánek spí.

Návštěvní dny
Na našeho mladého už se přišlo podívat několik návštěv. Byli tu obě babičky a děda a kamarádka, která je těhotná. Opět jsme přitom využili MiMi, Péťu jsme v postýlce přivezli do obýváku a nemuseli tahat návštěvy do ložnice k postýlce. Dále se na nás přišla podívat tetička se strejdou a dětmi. A další hosty čekáme v nejbližších dnech, ohlásila se druhá tetička – tedy moje mladší sestra a naši pak přivezou i prababičku.

MiMi je šikulka
Postýlku využívám snad na 200 %. Velkou výhodou je, že mám v MiMi o Péťovi přehled při žehlení nebo při vaření. Můžu ho mít v kuchyni i u žehlicího prkna, všude si jednoduše s postýlkou přijedu a mám Péťu na očích. To že je uprostřed dění, v hluku mu vůbec nevadí. Může hrát televize, rádio, štěkat pes pod lůžkem nebo se tříská nádobím – nic ho neprobere. Jen ten noční spánek bychom potřebovali prodloužit.
Ale mám radost z kojení. Péťa papá krásně. Bradavka se zahojila a jsem zvědavá, co nám řekne doktorka. Mám na ní pár otázek: Za prvé má Péťa vyrážku a zřejmě jde o ty tzv. milie, ale chci si to potvrdit. Za druhé občas mi přijde, že pochrupuje a nejsem si jistá, zda je to O. K. A za třetí mu slzí očíčko.
A abych nezapomněla. Na postýlce jsem nadšená z výškového nastavení. Když jsem potřebovala vykapat Péťovi očíčko, které mu po ještě po porodu trochu slzelo, vaničku jsem si posunula přesně tak, abych se nemusela zbytečně ohýbat. A to fakt potřebuji. K miminku se jinak pořád ohýbám – u přebalovacího pultu, u kojení a chování. Proto je výborné, že MiMi se dá nastavit do té výšky, při níž mě záda tolik nebolí. Sama jsem se divila, že mě záda nebolela ani v posledním týdnu těhotenství, ale za to jsem je cítila hned druhý den po porodu při všech těch úkonech s miminkem.

První „krůčky“

Odpoledne po porodu mi voňavého Peťánka konečně přivezli na pokoj – samozřejmě v lůžku MiMi. Manžel byl ještě stále se mnou a tak jsme si malého Péťu mohli užít společně.  Péťu porod vyčerpal asi víc než mě, protože vlastně celé odpoledne prospal. Netušila jsem, že zároveň nabírá síly na noční mejdan! V noci spánku opravdu moc nedal a mně navíc začala k sobě přicházet rána po nastřižení hráze a vnitřní šití, takže jsem stejně nenašla polohu, kde bych bolest necítila. Zároveň jsem zkoušela Péťu přikládat ke kojení. Byl vzorný, ale mně to ještě moc nešlo. Zatím jsem stejně mohla kojit jen vleže. Hned druhý den jsem poznala, jak bolí rozkousaná bradavka.

Postýlka dostala „1“ už v porodnici
Přes den Péťa naštěstí spal i tři hodiny v kuse, takže nevnímal hukot kolem – vizity a výměnu směn u sestřiček, pak úklid pokoje. Co se týče dalších aktivit, moc se mu nelíbí. Při přebalování se hlasitě ozývá. Doma už je to naštěstí lepší a tolik u toho nepláče. Druhý den večer jsme zase i s manželem mohli vyzkoušet první koupání, ale i u toho Péťa dost vyváděl.
V porodnici bylo fajn, že na jídlo se mohlo vozit mimčo s sebou v MiMi postýlce, takže jsme je já a ostatní maminky měly stále pod kontrolou. Druhou noc v porodnici Péťa usnul až kolem čtvrté ráno, já pro změnu skoro nespala kvůli bolestem zad.

Kojení je věda
Další den už se mi začalo tvořit mléko a pěkně mě začaly bolet a tvrdnout prsa. Vzhledem k bolestivosti kojení jsem pochybovala, že to dělám správně. Naštěstí mi pomohly sestřičky z novorozeneckého oddělení a já se snažila prsa rozmasírovat a mléko odstříkávat. Ráno bolest povolila a já doufala, že nás už pustí domů a že se trochu vyspím. Povedlo se mi konečně i správně přikládat Péťu k prsu a kojení se stalo snesitelné.
Páteční ráno nás tedy čekala velká vizita a kontroly Péti. S lůžkem MiMi jsme navštívili novorozenecké oddělení a tam nás opět vážili, zda správně přibývá. Pak přišla doktorka na ouška a kontrolovat sluch, pak ortoped kontrolovat kyčle a ostatní kostičky, a na závěr jsme absolvovali ultrazvuk ledvin, srdíčka a jater. Vše bylo v pořádku a my mohli jít odpoledne domů.
Když jsme opouštěli nemocnici, bylo 30°C . Doktoři v těchto vedrech takto čerstvému miminku nedoporučují a vlastně ani mamince moc vycházet. To ale nevadí. Stejně se v nejbližších dnech na žádnou túru nechystám. Nejsem schopná moc schopná dlouho stát a o sezení ani nemluvě.

Začínáme!

Jmenuji se Radka a před 4 dny se mi narodil Péťa. Těhotná jsem byla poprvé a myslím, že patřím mezi typické současné maminky.
Je mi 31 let, mám zajímavou práci na oddělení marketingu jedné úspěšné výrobní společnosti. Miminko jsme s manželem plánovali, přišlo to možná trochu rychle, protože jsem se vdávala už těhotná. Kamarádi pak vtipkovali, že jsem jako musela.

Neříkej hop, dokud nepřeskočíš!
Na těhotenství, alespoň na jeho valnou část si nemůžu stěžovat. Žádné nevolnosti, mohla jsem sportovat, prakticky do konce 6. měsíce jsem věnovala „druhé“ práci – předcvičování ve sportovním centru. S ohledem na prcka v břiše jsem se ale vzdala běhání a pak také cvičení na trampolínách a lekcí Taeba. Na plánování porodu, shánění věciček pro mrně a pověstné zahnízďování tak nějak nebyl čas.
Jenže v 27. týdnu přišla jako blesk z čistého nebe při běžné kontrole zpráva, že se mi výrazně zkracuje děložní čípek a gynekoložka mi doporučila hospitalizaci. Samozřejmě jsem byla vyplašená a v hlavě měla samé černé myšlenky. S postupujícími dny jsem se zklidnila a začala věřit, že to bude všechno v pořádku. Po týdnu v nemocnici jsem se mohla vrátit domů s příkazem být v klidu a ležet. Ne, že bych to splnila do puntíku, ale tempo jsem zvolnila. Přestala jsem s cvičením a taky s denním dojížděním do práce. Přiznám se, že pracovní zádrhele jsem v té chvíli přestala považovat za problém. Taky jsem konečně měla trochu času zařídit a obstarat věci pro miminko. O postýlce jsem měla jasno – kolegyně v práci, které postýlku MiMi používaly, byly velmi spokojené, a mně se nápad s půjčením také líbil. Postýlku jsme vybrali v modré barvě, věděli jsme, že mi v břichu kope kluk. Z pověrčivosti a taky z praktických důvodů jsme ji měli do porodu zarezervovanou v půjčovně.

Porod na tři doby
A nakonec jsem se dočkala, vše dopadlo dobře. Malý Péťa se narodil v Litoměřické nemocnici jen o den dříve před oficiálním termínem. A nebyl žádné tintítko – 3,84 kg a 53 cm. Porod byl docela rychlý. Kontrakce začaly ve dvě v noci, manžela jsem pak budila v pět ráno, že bychom asi měli vyrazit – přeci jen to byl můj první porod a nevěděla jsem, zda už „to“ skutečně přichází. V porodnici jsme se nahlásili v půl šesté ráno na příjem a pan doktor nakonec řekl, že už jsem otevřená na pět cm a že dnes určitě porodím. Od kontrakcí mi ulevovala teplá sprcha a balon. Neminul mě klystýr a pak i propíchnutí vaku s plodovou vodou. Cca v deset dopoledne moje otevírání moc nepokročilo a rozhodli se píchnout mi vyvolávací injekci, to potom kontrakce dost zintenzivněly. Po jedenácté jsem šla na porodní sál, kde mě natočili na levou stranu kvůli prořezávání hlavičky. Mimi se bohužel náhle přetočilo na druhou, takže mě otočili k prořezávání ještě na pravou stranu – to bylo asi z celého porodu nejhorší. Pak už vše šlo rychle. Další prohmatání otevírání od doktora už konstatovalo akci a na sále se náhle objevilo o několik lidí více – ostatní členové porodního týmu se mi ale rozmazali, mojí povinností teď bylo tlačit. Což mi podle všeho šlo – na třetí kontrakci byl Péťa venku s pomocí nastřižení.

Bude repete?
Poté Péťu odnesli, následoval porod placenty, který jsem ani necítila, a šití – což už jsem zase vnímala, ale oproti předchozímu už mi to nepřišlo nějak extrémně bolestivé. Péťu mi přinesli k prvnímu přiložení k sání a šlo mu to výtečně. Taťka byl z toho všeho celý na měkko.
Na sále jsem si potom poležela dvě hodiny a pak už jsem mohla pomalu na toaletu a do sprchy.
Jasně, že porod není žádný příjemný zážitek, ale tušila jsem, že ještě mám před sebou i další povinnosti a bolesti asi není konec. Přesto krátce po porodu jsem byla přesvědčená, že druhé mimčo bude taky. Uvidíme, co řeknu po šestinedělí…