Je mi 31 let, mám zajímavou práci na oddělení marketingu jedné úspěšné výrobní společnosti. Miminko jsme s manželem plánovali, přišlo to možná trochu rychle, protože jsem se vdávala už těhotná. Kamarádi pak vtipkovali, že jsem jako musela.
Neříkej hop, dokud nepřeskočíš!
Na těhotenství, alespoň na jeho valnou část si nemůžu stěžovat. Žádné nevolnosti, mohla jsem sportovat, prakticky do konce 6. měsíce jsem věnovala „druhé“ práci – předcvičování ve sportovním centru. S ohledem na prcka v břiše jsem se ale vzdala běhání a pak také cvičení na trampolínách a lekcí Taeba. Na plánování porodu, shánění věciček pro mrně a pověstné zahnízďování tak nějak nebyl čas.
Jenže v 27. týdnu přišla jako blesk z čistého nebe při běžné kontrole zpráva, že se mi výrazně zkracuje děložní čípek a gynekoložka mi doporučila hospitalizaci. Samozřejmě jsem byla vyplašená a v hlavě měla samé černé myšlenky. S postupujícími dny jsem se zklidnila a začala věřit, že to bude všechno v pořádku. Po týdnu v nemocnici jsem se mohla vrátit domů s příkazem být v klidu a ležet. Ne, že bych to splnila do puntíku, ale tempo jsem zvolnila. Přestala jsem s cvičením a taky s denním dojížděním do práce. Přiznám se, že pracovní zádrhele jsem v té chvíli přestala považovat za problém. Taky jsem konečně měla trochu času zařídit a obstarat věci pro miminko. O postýlce jsem měla jasno – kolegyně v práci, které postýlku MiMi používaly, byly velmi spokojené, a mně se nápad s půjčením také líbil. Postýlku jsme vybrali v modré barvě, věděli jsme, že mi v břichu kope kluk. Z pověrčivosti a taky z praktických důvodů jsme ji měli do porodu zarezervovanou v půjčovně.
Porod na tři doby
A nakonec jsem se dočkala, vše dopadlo dobře. Malý Péťa se narodil v Litoměřické nemocnici jen o den dříve před oficiálním termínem. A nebyl žádné tintítko – 3,84 kg a 53 cm. Porod byl docela rychlý. Kontrakce začaly ve dvě v noci, manžela jsem pak budila v pět ráno, že bychom asi měli vyrazit – přeci jen to byl můj první porod a nevěděla jsem, zda už „to“ skutečně přichází. V porodnici jsme se nahlásili v půl šesté ráno na příjem a pan doktor nakonec řekl, že už jsem otevřená na pět cm a že dnes určitě porodím. Od kontrakcí mi ulevovala teplá sprcha a balon. Neminul mě klystýr a pak i propíchnutí vaku s plodovou vodou. Cca v deset dopoledne moje otevírání moc nepokročilo a rozhodli se píchnout mi vyvolávací injekci, to potom kontrakce dost zintenzivněly. Po jedenácté jsem šla na porodní sál, kde mě natočili na levou stranu kvůli prořezávání hlavičky. Mimi se bohužel náhle přetočilo na druhou, takže mě otočili k prořezávání ještě na pravou stranu – to bylo asi z celého porodu nejhorší. Pak už vše šlo rychle. Další prohmatání otevírání od doktora už konstatovalo akci a na sále se náhle objevilo o několik lidí více – ostatní členové porodního týmu se mi ale rozmazali, mojí povinností teď bylo tlačit. Což mi podle všeho šlo – na třetí kontrakci byl Péťa venku s pomocí nastřižení.
Bude repete?
Poté Péťu odnesli, následoval porod placenty, který jsem ani necítila, a šití – což už jsem zase vnímala, ale oproti předchozímu už mi to nepřišlo nějak extrémně bolestivé. Péťu mi přinesli k prvnímu přiložení k sání a šlo mu to výtečně. Taťka byl z toho všeho celý na měkko.
Na sále jsem si potom poležela dvě hodiny a pak už jsem mohla pomalu na toaletu a do sprchy.
Jasně, že porod není žádný příjemný zážitek, ale tušila jsem, že ještě mám před sebou i další povinnosti a bolesti asi není konec. Přesto krátce po porodu jsem byla přesvědčená, že druhé mimčo bude taky. Uvidíme, co řeknu po šestinedělí…
Žádné komentáře:
Okomentovat