Vzhůru do práce!

Tak to Péťovi pěkně začíná. Třetí týden života a rovnou do práce! Zatím hlavně na představovací návštěvu a do té máminé, ale stejně. Strejdové a tety na marketingu nám připravili příjemné přivítání, akorát že Péťa mu nevěnoval žádnou pozornost, skoro celou dobu prospal! Byl to vlastně náš první opravdový výlet, pokud nepočítám návštěvu doktorky, a musím Péťu pochválit, zvládl to s bravurou a s poklidným nadhledem…

Loučení s dupačkami
Všechno krásné jednou končí, všechno jednou začíná, pravil klasik a já si to s malým Péťou uvědomuji čím dál častěji. Tak třeba na konci třetího týdne jsme se museli rozloučit s mrňouskovými prvními dupačkami, ze kterých nějak strašně rychle vyrostl. Asi nad tím mávnete rukou a pozvednete obočí, ale když jsem je vyprala a odložila, měla jsem málem slzy v očích. No nic. Uložila jsem je do pytle s popiskem velikosti, co kdyby náhodou byly třeba v budoucnu potřeba…

Pokroky ve všech směrech
Ve třetím a ve čtvrtém týdnu se Péťa najednou vylupuje a dělá ohromné pokroky. Krásně zvedá hlavičku na bříšku, kouká se za chrastítkem, točí se za zvuky a kromě nejrůznějších jiných obličejů se zdá, že občas vykouzlí i úsměv. Jestli je to skutečná radost či jen další „ksichtík“, to fakt netuším.
Koupání už taky začíná zvládat komplet bez pláče. Péťa se koupe pravidelně každý den, někdy ovšem vytvoří v plínce takovou nálož, že musí do umývadla i přes den! Ale hlavně třikrát hurá sláva: už se občas objeví i delší prospaný časový interval.
Asi jako každý správný kluk umí už takhle malý předvést pěkné kousky. Když ho při přebalování neuhlídám, tak se mu povede počurat mě a všechno okolo včetně vlastního obličeje. Daří se mu i kakat bez plínky, to pak musím všechno kolem hodit do pračky a vytřít podlahu.

Den podle mladého pána
Denní režim u nás probíhá hlavně podle pravidel mimča. Vstávám na kojení kolem druhé ráno a pak mezi pátou a šestou. Většinou Péťu hned přebalím, jenže to má zase znova hlad. Takže nám to zabere hodinu až hodinu a půl, než znovu usne. Z postele se dostaneme většinou kolem deváté ráno a pak už toho moc nenaspí až do odpoledne, kdy jedeme na procházku s kočárkem.
To se samozřejmě odvíjí podle počasí. Květen je hodně proměnlivý – buď horko nebo zase zima, a silný vítr fouká skoro pořád. Mám alespoň příležitost vyzkoušet kompletní Péťovu garderobu, jen musím pořád dávat pozor, aby se Péťa nepřehřál nebo neprochladnul.

Jahodový konec

První prohlídka Péti s naší paní doktorkou proběhla u nás doma. Kromě toho, že je Peťánek zdravý, mi ukázala a popsala šikovné triky, jak o Péťu pečovat. Jak správně odříhnout a co mám dělat se slzavým Péťovým očičkem. Vypadá to na ucpaný slzný kanálek. Pochrupování je prý normální, pokud mu nebrání v dýchání. Vyrážka nakonec zmizela sama, když Péťa „shodil“ svou první kůži. Celý se totiž jakoby sloupal a všechny červené flíčky zmizely…

Máma a Petr dostávají jedničku s hvězdičkou
V týdnu jsme vyrazili na první procházku kočárkem. Chvíli nám trvalo, než jsme ho vypucovali, vyprali a dali dohromady. Hlava rodiny, velký Petr, se k tomu postavil čelem a kočárek nám sestavil. Jelikož ještě nemáme hotové chodníčky kolem domku, nachystal nám také na slavnou kočárkovou premiéru červený, teda vlastně modrý koberec a nájezdovou rampičku.

Po příjezdu z porodnice nám strašně pomohla moje máma, strávila s námi první týden a pomáhala, kde se dalo. Vyžehlila a Péťu si dvakrát vzala na noc, nosila mi ho jen na kojení, abychom se více vyspali.
Jedničku s hvězdičkou si zaslouží i velký Petr. Kromě mužských záležitostí s kočárkem a venkovních úprav zvládl i nákupy oblečků velikosti 0-0, které nám chyběly ve výbavičce. Tu jsme podědili po malých bratrancích a sestřenicích, jenže ty nejprťavější věci v ní chyběly. Taťka nákupy pořídil bez problémů včetně plínek pro nejmenší a látkových plínek a ostatních cerepetiček.

Oba děláme pokroky
Kromě nejbližších mi pomáhá hlavně MiMi, obzvlášť když jsem doma sama. Často potřebuji odběhnout a Péťovi stačí, že mě slyší. Takže beru MiMi ke sprchovému koutu a jen na Péťu ze sprchy mluvím. Stejné je to při praní, protože denně ušpiníme i dvoje oblečení. Hodí se mi postýlku využívat také jako „kočárek“. Snadno ho v ní totiž udrncám. Jedině objetí a pohupování v postýlce ho totiž zaručeně za pár minut uspí…
Jsme doma prvních deset dní a Péťa se sice stále v noci budí, ale po nakojení a přebalení to většinou hned zase „zalomí“. Musím říct, že pláče, jen když má hlad nebo stačí chvilka pochování.
Také doma přestal plakat u přebalování a koupání. Jen sušení ručníkem se mu pořád moc nelíbí. Věci se začínají ubírat k lepšímu i s mojí maličkostí. Můžu už normálně sedět i jezdit autem.
Když je Péťa vzhůru déle po kojení, zkouším na něj dětské říkanky. Sleduje mě, ale co se mu honí hlavou, netuším…  Další zábava ho čeká v nejbližších dnech s hracím kolotočem, který se chystáme nainstalovat. Jinak toho kromě krmení a spaní za den už moc nestihneme.

S jahodami je konec
V noci mám Péťu v MiMi v nejnižší poloze u své postele, abych přes průhlednou vaničku viděla, že už se budí. Polohování náklonu vaničky využívám hlavně, když Péťu trápí prdíky. V nakloněném lůžku se mu častěji uleví, než když je lůžko vodorovně.
Když zvoní telefon nebo potřebuju Péťu honem bezpečně uložit, aby mi nespadnul třeba z přebalovacího pultu, položím ho do postýlky, která je vždy po ruce. Tam mu nic nehrozí a já mohu zaběhnout vypnout sporák nebo vyřídit nejnutnější hovor apod. a nemusím letět do pokojíčku ho složitě bezpečně ukládat. Ve spolupráci s postýlkou se mi daří střídat strany, jak Péťa leží, aby měl pěkně symetrickou hlavičku. Postýlku si vždy natočím, abych na mrňouska vždy viděla.

Prohlídkou u paní doktorky jsem začala, a také tentokrát končím. Ta druhá (už v ordinaci) dopadla také dobře. Péťa má o půl kila více za deset dní, což je dobré skóre. I vše ostatní je v pořádku. Jen má zřejmě alergii na citrusy a jahody. Za těch pár dní jsem vypozorovala, že po těchto vitamínech se vždycky na jeden den osype a pak vyrážka zase odezní. V prvních měsících je to u dětí normální, ale letošní jahodová sezóna půjde letos mimo mě.

Doma je doma

Konečně doma! A postýlka MiMi už na nás čekala. Manžel mi ji vyzvednul už předem. Postýlka zatím plní, co předem slibovala. Vzhledem k tomu, že jsem ještě první čtyři dny měla při vstávání bolesti, ocenila jsem, že nemusím k postýlce nikam daleko a mám jí stále u nosu a nemusím se do ní vůbec nahýbat a na mimčo pořád vidím, i když ležím.
Také mě sestřičky v porodnici upozornily, že bych měla Péťu dávat k oknu, aby nedostal žloutenku. Takže žádné zatažené žaluzie a závěsy, ale také ne přímé sluníčko. V MiMi můžu Peťánka snadno přemístit k vhodnému oknu, kde zrovna nepraží, ale jde tam denní světlo.

Máme sovičku
První dvě noci se malý Péťa budil po hodině, třetí noc už to bylo po dvou hodinách. Nicméně zase pak vydržel vždy hodinu až dvě vzhůru. Přes den ho naopak budím po dvou až třech hodinách, abych ho nakojila a přebalila a snažím se ho udržovat vzhůru, pokud to jen jde. Ale asi jsem porodila sovičku – přes den totiž po kojení okamžitě usíná na rozdíl od nočních hodin.
Čtvrtý den po porodu už můžu konečně trochu sedět bez podpory kruhu pod zadnicí a tak můžu vyřídit pár úředních věcí a chvíli vyřizovat e-maily na počítači. Snažím se ale jít si přes den na chvíli lehnout a využít toho, že Peťánek spí.

Návštěvní dny
Na našeho mladého už se přišlo podívat několik návštěv. Byli tu obě babičky a děda a kamarádka, která je těhotná. Opět jsme přitom využili MiMi, Péťu jsme v postýlce přivezli do obýváku a nemuseli tahat návštěvy do ložnice k postýlce. Dále se na nás přišla podívat tetička se strejdou a dětmi. A další hosty čekáme v nejbližších dnech, ohlásila se druhá tetička – tedy moje mladší sestra a naši pak přivezou i prababičku.

MiMi je šikulka
Postýlku využívám snad na 200 %. Velkou výhodou je, že mám v MiMi o Péťovi přehled při žehlení nebo při vaření. Můžu ho mít v kuchyni i u žehlicího prkna, všude si jednoduše s postýlkou přijedu a mám Péťu na očích. To že je uprostřed dění, v hluku mu vůbec nevadí. Může hrát televize, rádio, štěkat pes pod lůžkem nebo se tříská nádobím – nic ho neprobere. Jen ten noční spánek bychom potřebovali prodloužit.
Ale mám radost z kojení. Péťa papá krásně. Bradavka se zahojila a jsem zvědavá, co nám řekne doktorka. Mám na ní pár otázek: Za prvé má Péťa vyrážku a zřejmě jde o ty tzv. milie, ale chci si to potvrdit. Za druhé občas mi přijde, že pochrupuje a nejsem si jistá, zda je to O. K. A za třetí mu slzí očíčko.
A abych nezapomněla. Na postýlce jsem nadšená z výškového nastavení. Když jsem potřebovala vykapat Péťovi očíčko, které mu po ještě po porodu trochu slzelo, vaničku jsem si posunula přesně tak, abych se nemusela zbytečně ohýbat. A to fakt potřebuji. K miminku se jinak pořád ohýbám – u přebalovacího pultu, u kojení a chování. Proto je výborné, že MiMi se dá nastavit do té výšky, při níž mě záda tolik nebolí. Sama jsem se divila, že mě záda nebolela ani v posledním týdnu těhotenství, ale za to jsem je cítila hned druhý den po porodu při všech těch úkonech s miminkem.

První „krůčky“

Odpoledne po porodu mi voňavého Peťánka konečně přivezli na pokoj – samozřejmě v lůžku MiMi. Manžel byl ještě stále se mnou a tak jsme si malého Péťu mohli užít společně.  Péťu porod vyčerpal asi víc než mě, protože vlastně celé odpoledne prospal. Netušila jsem, že zároveň nabírá síly na noční mejdan! V noci spánku opravdu moc nedal a mně navíc začala k sobě přicházet rána po nastřižení hráze a vnitřní šití, takže jsem stejně nenašla polohu, kde bych bolest necítila. Zároveň jsem zkoušela Péťu přikládat ke kojení. Byl vzorný, ale mně to ještě moc nešlo. Zatím jsem stejně mohla kojit jen vleže. Hned druhý den jsem poznala, jak bolí rozkousaná bradavka.

Postýlka dostala „1“ už v porodnici
Přes den Péťa naštěstí spal i tři hodiny v kuse, takže nevnímal hukot kolem – vizity a výměnu směn u sestřiček, pak úklid pokoje. Co se týče dalších aktivit, moc se mu nelíbí. Při přebalování se hlasitě ozývá. Doma už je to naštěstí lepší a tolik u toho nepláče. Druhý den večer jsme zase i s manželem mohli vyzkoušet první koupání, ale i u toho Péťa dost vyváděl.
V porodnici bylo fajn, že na jídlo se mohlo vozit mimčo s sebou v MiMi postýlce, takže jsme je já a ostatní maminky měly stále pod kontrolou. Druhou noc v porodnici Péťa usnul až kolem čtvrté ráno, já pro změnu skoro nespala kvůli bolestem zad.

Kojení je věda
Další den už se mi začalo tvořit mléko a pěkně mě začaly bolet a tvrdnout prsa. Vzhledem k bolestivosti kojení jsem pochybovala, že to dělám správně. Naštěstí mi pomohly sestřičky z novorozeneckého oddělení a já se snažila prsa rozmasírovat a mléko odstříkávat. Ráno bolest povolila a já doufala, že nás už pustí domů a že se trochu vyspím. Povedlo se mi konečně i správně přikládat Péťu k prsu a kojení se stalo snesitelné.
Páteční ráno nás tedy čekala velká vizita a kontroly Péti. S lůžkem MiMi jsme navštívili novorozenecké oddělení a tam nás opět vážili, zda správně přibývá. Pak přišla doktorka na ouška a kontrolovat sluch, pak ortoped kontrolovat kyčle a ostatní kostičky, a na závěr jsme absolvovali ultrazvuk ledvin, srdíčka a jater. Vše bylo v pořádku a my mohli jít odpoledne domů.
Když jsme opouštěli nemocnici, bylo 30°C . Doktoři v těchto vedrech takto čerstvému miminku nedoporučují a vlastně ani mamince moc vycházet. To ale nevadí. Stejně se v nejbližších dnech na žádnou túru nechystám. Nejsem schopná moc schopná dlouho stát a o sezení ani nemluvě.

Začínáme!

Jmenuji se Radka a před 4 dny se mi narodil Péťa. Těhotná jsem byla poprvé a myslím, že patřím mezi typické současné maminky.
Je mi 31 let, mám zajímavou práci na oddělení marketingu jedné úspěšné výrobní společnosti. Miminko jsme s manželem plánovali, přišlo to možná trochu rychle, protože jsem se vdávala už těhotná. Kamarádi pak vtipkovali, že jsem jako musela.

Neříkej hop, dokud nepřeskočíš!
Na těhotenství, alespoň na jeho valnou část si nemůžu stěžovat. Žádné nevolnosti, mohla jsem sportovat, prakticky do konce 6. měsíce jsem věnovala „druhé“ práci – předcvičování ve sportovním centru. S ohledem na prcka v břiše jsem se ale vzdala běhání a pak také cvičení na trampolínách a lekcí Taeba. Na plánování porodu, shánění věciček pro mrně a pověstné zahnízďování tak nějak nebyl čas.
Jenže v 27. týdnu přišla jako blesk z čistého nebe při běžné kontrole zpráva, že se mi výrazně zkracuje děložní čípek a gynekoložka mi doporučila hospitalizaci. Samozřejmě jsem byla vyplašená a v hlavě měla samé černé myšlenky. S postupujícími dny jsem se zklidnila a začala věřit, že to bude všechno v pořádku. Po týdnu v nemocnici jsem se mohla vrátit domů s příkazem být v klidu a ležet. Ne, že bych to splnila do puntíku, ale tempo jsem zvolnila. Přestala jsem s cvičením a taky s denním dojížděním do práce. Přiznám se, že pracovní zádrhele jsem v té chvíli přestala považovat za problém. Taky jsem konečně měla trochu času zařídit a obstarat věci pro miminko. O postýlce jsem měla jasno – kolegyně v práci, které postýlku MiMi používaly, byly velmi spokojené, a mně se nápad s půjčením také líbil. Postýlku jsme vybrali v modré barvě, věděli jsme, že mi v břichu kope kluk. Z pověrčivosti a taky z praktických důvodů jsme ji měli do porodu zarezervovanou v půjčovně.

Porod na tři doby
A nakonec jsem se dočkala, vše dopadlo dobře. Malý Péťa se narodil v Litoměřické nemocnici jen o den dříve před oficiálním termínem. A nebyl žádné tintítko – 3,84 kg a 53 cm. Porod byl docela rychlý. Kontrakce začaly ve dvě v noci, manžela jsem pak budila v pět ráno, že bychom asi měli vyrazit – přeci jen to byl můj první porod a nevěděla jsem, zda už „to“ skutečně přichází. V porodnici jsme se nahlásili v půl šesté ráno na příjem a pan doktor nakonec řekl, že už jsem otevřená na pět cm a že dnes určitě porodím. Od kontrakcí mi ulevovala teplá sprcha a balon. Neminul mě klystýr a pak i propíchnutí vaku s plodovou vodou. Cca v deset dopoledne moje otevírání moc nepokročilo a rozhodli se píchnout mi vyvolávací injekci, to potom kontrakce dost zintenzivněly. Po jedenácté jsem šla na porodní sál, kde mě natočili na levou stranu kvůli prořezávání hlavičky. Mimi se bohužel náhle přetočilo na druhou, takže mě otočili k prořezávání ještě na pravou stranu – to bylo asi z celého porodu nejhorší. Pak už vše šlo rychle. Další prohmatání otevírání od doktora už konstatovalo akci a na sále se náhle objevilo o několik lidí více – ostatní členové porodního týmu se mi ale rozmazali, mojí povinností teď bylo tlačit. Což mi podle všeho šlo – na třetí kontrakci byl Péťa venku s pomocí nastřižení.

Bude repete?
Poté Péťu odnesli, následoval porod placenty, který jsem ani necítila, a šití – což už jsem zase vnímala, ale oproti předchozímu už mi to nepřišlo nějak extrémně bolestivé. Péťu mi přinesli k prvnímu přiložení k sání a šlo mu to výtečně. Taťka byl z toho všeho celý na měkko.
Na sále jsem si potom poležela dvě hodiny a pak už jsem mohla pomalu na toaletu a do sprchy.
Jasně, že porod není žádný příjemný zážitek, ale tušila jsem, že ještě mám před sebou i další povinnosti a bolesti asi není konec. Přesto krátce po porodu jsem byla přesvědčená, že druhé mimčo bude taky. Uvidíme, co řeknu po šestinedělí…